Pražačky a skunkové

Byly jsme hrozně moc nadšené a už jsme balily všechny věci do krabic a zbalovaly jsme kufry. Naše fnka Dášenka byla už domluvená na hlídání u naší sousedky a já s maminkou jsme se nemohly dočkat. V ten týden před odjezdem jsem ani nechodila do školy. Měly jsme totiž tolik vyřizování, že jsme měly co dělat aby jsme to vůbec stihly. Asi dva týdny před odjezdem jsem šly vyřídit naše víza a druhý den jsme šly pro dpovědi. Jenomže v té chvíli nastal ten problém. Ani jedna z nás to vízum nedostala.:-(
Tak jsme byly obě dvě docela dost překvapené, ale nebraly jsme to až tolik vážně. Myslely jsme, že se stal asi jenom nějakej omyl nebo tak něco. Tak jsme zkrátka tu žádost o vízum podaly znova, ale zase nic. To už to s námi málem kleplo. Skusily jsme to asi ještě pětkrát, ale stále nic. Mamča z toho byla už docela dost hotová a já taky.

Všechno jsme to zavolaly taťkovi do Canady a on se to tam snažil všemožně vyřídirt přez různé úřady, ale ani potom nám to vízum nedali. Byli jsme sklamaný všichni. To vízum jsme se snažili podávat znovu a znovu a vždycky k tomu přibyly dva tucty papírů. A to to všechno nebylo zrovna dvakrát levné. Jenom to "požádání o vízum" stálo 75 dolarů a plus spoustu těch dalších papírů, spoustu času a hlavně docela veliké trauma a stres.

Nakonec jsme tedy s domluvou s mím tatínkem požádaly o vízum pouze pro mne. Věděli jsme, že potom to přeci musí už mojí mamince dovolit. když tady má dceru. Nakonec mně to teda povolili a já nepůl se slzami v očích a napůl radostně nastoupila do letadla s mojí takzvanou " opatrovatelkou ", která mně hlídala aby celá cesta proběhla o.k.

Let byl moc krásný. Měla jsem přestup ve Vídni a potom jsem letěla rovnou do Canady. Já jsem si našla kamarádku hned když jsem přestupovala do druhého letadla. Docela jsme si polu rozuměly, a tak jsme přemluvily naše tak zvané "opatrovatelky" aby jsme mohly sedět spolu. Tak jsme celých ( myslím že to bylo 6 hodin ) prokecaly. A i když jsme musely mluvit v angličtině ( ona totiž nebyla z ČR ), tak jsme se dorozuměly. A byla s ní o docela dost velká legrace.
Když jsme přiletěly do Toronta, tak jsme obě vystoupily z letadla a naše opatrovatelky nás vyvedly někam k nějakému pultu a tam kontrolovaly naše pasy a td.

Najednou se objevil veliký problém. Ty paní okolo mě do mě začaly hučet, kde mám druhé vízum. Nejdřív jsem jim pořádně nerozuměla, ale potom jsem se dozvěděla, že to drzhé vízum mělo sloužit na cestu zpátky..... Tak jsem pomalu se slzama v očích pokračovala dál s mími opatrovatelkami k dalším a dalším pultům a tam se schánělo to další vízum. S tou mojí kamarádkou jsem se už dávno rozloučila, takže jsem teď neměla žádnou oporu a byla jse mdocela dost vystresovaná.
Nakonec mě konečně pustily za taťkou s tím, že si potom budu muset o to vízum zažádat znova..
Když jsem uviděla taťku a mého bráchu Tondu, docela jsem se lekla. Z Tondy byl už velkej chlap a taťkovi ty léta přidaly na pupku. Když jsme potom jeli autem, nedokázala jsem uvěřit, že jsem doopravdy v Canadě a že se po třech letech vidím s taťkou.

A TO JE CELÁ MOJE CESTA DO CANADY. ( MIMOCHODEM JSEM TU ZATÍM POŘÁD.)